Mariánské Lázně - Zlatá města - to nejlepší z českých měst

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha

Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 1. část Junior Dixieland Základní umělecké školy Fryderyka Chopina Mariánské Lázně obdržel pozvání na dva Jazzové festivaly do Austrálie. Do měst Dubbo a Bellingen. Tato města jsou od sebe vzdálena pouze 500 kilometrů (což na australské vzdálenosti je vedle sebe). Festivaly byly po sobě jdoucí, přesto jsme přijali pozvání pouze na festival v Dubbo. Program našeho měsíčního pobytu byl dost plný a časová prodleva tří dnů mezi festivaly nám nevyhovovala. Letěli jsme 4.8. večer s leteckou společností Air Emirates. Tato společnost nám nabídla váhový limit 30 kg na osobu, včetně hudebních nástrojů a sčítání váhy zavazadel. Jelikož zabalený suzafon váží 22 kg, tak to bylo dobré řešení. V Dubaji při přestupu jsme krátce nasáli tropické klima (velká vlhkost a 39 stupňů Celsia) a 6.8. ráno jsme byli v Sydney. Po cestě jsme nabrali tříhodinové zpoždění kvůli nepřízni počasí, přes to na nás čekal na letišti prezident československého Country Clubu v Sydney Jaroslav Řezníček. Po celý náš australský pobyt jsme měli k dispozici 12 místný mikrobus s vlekem, což bylo velmi příjemné. Polovina naší 10 členné výpravy měla v živé paměti náš australský pobyt v roce 2006, ale stejně jsme si všichni prohlídku města velmi užily. Za 7 dní v Sydney jsme stihly: návštěvu Opera House, olympijského střediska White Waters (nedaleko Sydney), historického čtvrti u přístavu The Rocks, mořského akvária, technického muzea a zbyl čas i na obchody se suvenýry. Naše první dva koncerty byly pro Czech and Slovak School of Sydney a koncert pro krajany v Československém Country Clubu v Sydney. Program koncertů byl přizpůsoben posluchačům. Mimo jiné jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Ivana Mládka, Václava Trojana (Zpěv žabího tenora), píseň Čechy krásné Čechy mé v jazzové úpravě. Na každém z našich dvanácti koncertech jsme zahráli neoficielní hymnu Austrálie – Waltzing Matylda. Vše se velmi líbilo, ale tyto skladby, které běžně nehráváme, měly největší úspěch. B. S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 2. část Týdenní pobyt v Sydney byl velmi příjemný, trochu náročné bylo cestování po městě. Pro nás středoevropany není běžné jezdit vlevo. Na kruhových objezdech (kterých je dost) se dává přednost zprava, blinkr se zapíná pravou rukou, stěrače levou. Tři, čtyři pruhy v jednom směru nejsou výjimka. Když je některá ulice užší, počet pruhů zůstává ale jsou také užší. Jestli souběžně jedou v těchto místech autobus a nákladní auto, náš mikrobus se tam již vejít nemůže. Protože všichni řidiči jsou ohleduplní žádné nebezpečí nám nehrozilo. Totéž platí i na dálnicích. Maximální rychlost je 110km/hod. Všichni jedou plus mínus stejně rychle. Najezdili jsme cca 5 000 km a ani jednou jsme nezaregistrovali nikoho, kdo by jel rychleji než třeba 120km/hod., i když byla silnice volná. Tento způsob jízdy (kromě toho, že je to bezpečné) má velikou výhodu, je to i rychlejší cestováni než u nás. V Austrálii je mnoho věcí opačně než u nás, například přecházení přes ulici. Před přecházením se nejdříve musíte podívat doprava, protože se jezdí vlevo. Vypadá to jako banalita, ale je to docela důležitá věc. Nadešel čas vydat se na severozápad (tedy do vnitrozemí ) do města konání Jazzového festivalu v Dubbo. Cesta vedla přes Blue Mountines (Modré hory) – toto území je porostlé eukalypty a v teplém počasí mu výpary z těchto stromů dávají nádech do modra. Čekalo nás tam velmi větrné počasí, dokonce v jednu chvíli poletoval sníh. Vyfotili jsme se u symbolu těchto hor ,,Tři sestry ,, (název pochází z domorodé legendy). Tyto tři skalnaté útvary se tyčí na kraji obrovského kaňonu porostlého bujnou vegetací. Po příjemné přestávce jsme pokračovali do města Dubbo, dějiště Jazzového festivalu (našeho hlavního hudebního cílu). B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 3. část Ve městě Dubbo na nás již čekali naše australské rodiny. Byli to rodiče žáků z církevní školy (St. John;s College ), která se také účastnila Jazzového festivalu. Hned druhý den ráno jsme byli pozváni do místního rozhlasového studia BBC. Úkol, který jsme měli, byl jasný. Zajímavou formou představit sebe jako jediného zahraničního účastníka a udělat dobrou reklamu festivalu. Na úvod jsme zahráli slovenskou lidovou píseň ,, Červené jablčko; (samozřejmě v jazzovém kabátě). Potom byl naživo rozhovor o nás, kterého se bez jakékoli přípravy ujal Ondra a na závěr jsme zahráli pro Australany oblíbenou skladbu Waltzing Matylda (neoficiální hymnu Austrálie). Vše se velmi povedlo. Festival se konal ve velkém kulturním domě, kde se hrálo najednou v sedmi pódiích. Posluchači volně mohli přecházet. Náš Junior Dixieland ZUŠ měl v plánu během tří dnů pět koncertů. (nakonec jsme ještě jeden museli přidat, takže šest). Vždy jsme hráli jako jediná kapela na stejném pódiu. Na začátku prvního koncertu nás čekalo jen několik posluchačů, jak jsme začali hrát, postupně se hlediště naplňovalo. Na druhém koncertu na nás čekala již polovina obsazeného sálu. Od třetího koncertu jsme měli plno již od začátku a lidé postupně přicházeli a stáli kolem dokola. Publikum bylo jazzově velmi vzdělané. Jeden z ukazatelů byl, že si s námi zpívali všechny skladby (pokud jsme zrovna nezpívali česky). Čeština se jim také líbila. Z festivalu máme velmi dobrý pocit, důvodů pro to máme hned několik. Po koncertech za námi chodili lidé a vyptávali se na nás, na nástroje, repertoár a vše chválily. Byl také velký zájem o naše CD. Poslední koncert jsme začali asi o 15 minut dříve. (již jsme byli připraveni a posluchači také). Potom jsme nějak neuhlídali včasné zakončení koncertu, (atmosféra byla nepopsatelná), tak přišel organizátor nám poděkovat. Všichni lidé začali tleskat a stoupli si. Museli jsme ještě 3 skladby přidat. Byl to úžasný závěr festivalu. Dostali jsme od presidenta festivalu na upomínku naší účasti a jako poděkování krásná trička. Každý na něm máme své jméno, logo festivalu a vzadu je napsáno: JUNIOR DIXIELAND BAND CZECH REPUBLIK AUSTRALIAN TOUR 2010 Prezident festivalu od nás dostal, kromě suvenýrů z Mariánských Lázní, koženou peněženku (samozřejmě prázdnou) ručně vyrobenou na zakázku s logem našeho Dixielandu. Další den nás čekala cesta do naleziště černých opálů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 4. část Z města Dubbo jsme se vydali dál do vnitrozemí, (cestou bylo znát již řidší osídlení ), do jediného naleziště černých opálů na světě ,, Lighting Ridge . Tak jako se říká ,,vidět Neapol a zemřít, zde platí ,,vidět Lighting Rigde a nikdy se sem nevrátit. Zrovna jako v USA byla zlatá horečka, tak i sem přijíždělo mnoho dobrodruhů, snílků s vidinou bohatství. Většina těchto nadšenců časem prodala svůj automobil (nikam nejezdili), karavan, (stačilo jim jednoduché bydlení ; nějaká bouda). Stále se jim zatím nedařilo a postupně utratili své našetřené peníze (protože jíst se musí). Najednou zjistili, že v těchto místech musí zůstat navždy, když nemají ani na cestu zpět, ale doufají, že se na ně ještě usměje štěstí. Již několik desítek kilometrů před příjezdem do Lighting Rigde je vidět v krajině kopečky i haldy navršené hlušiny. To je symbolika naleziště opálů. Vytěžená země se musí na povrchu prohlédnout a potom je někam vysypána. Když jsme byli na prohlídce opuštěného dolu, bylo nám řečeno ať se jdeme podívat do okolí, na haldy. Je po dešti, který smyl hlínu z případných opálů. Opravdu jsme (pouze někteří) našli malé opály. Hned jsem dostal návrh od těchto šťastlivců, že bychom se mohli zdržet v těchto místech déle. Jak by to asi mohlo dopadnout? V obchodu se suvenýry jsme si zakoupili pohledy, přívěšky, klíčenky a vše, co nám bude připomínat toto zajímavé místo. Velmi mě zaujal suvenýr, který byl v mnoha provedeních, velikostech a bylo možné si ho koupit i stříbrný. A sice OBĚŠENEC. Je to vzpomínka na zoufalého Jacka, který se rozhodl po mnohaletém úsilí skončit tímto způsobem se svým životem. Zanedlouho po jeho oběšení bylo v blízkosti jeho stromu objeveno obrovské naleziště černých opálů. Ještě víc severovýchodně (to znamená více ve vnitrozemí a blíže k rovníku) je ještě další naleziště opálů (ovšem ne černých). Jsou tam taková vedra, že se bydlí pouze v podzemí ve vyhloubených zemních prostorách. Pod zemí mají kromě obydlí i obchody a kostel. Další den nás čekala cesta do Brisbane, cesta plná klokanů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 5. část Z naleziště opálů jsme jeli směr Brisbane. Čekala nás pustina. Třeba po deseti kilometrech jsme viděli odbočku na nějakou farmu, občas jsme potkali farmáře nebo kamion. Benzinová pumpa (tím také první osídlení které jsme mohli vidět) byla cca po 80 kilometrech. Ideální krajina pro pastevectví a velký výskyt klokanů. V Austrálii (tím v celém světě) je 54 druhů klokanů, od 0,5kg až 90 kg. Klokan rudý dokáže na krátkou vzdálenost běžet 70km rychlostí, jeho skoky jsou dlouhé až 11metrů. Proto ohrazení pastvin není pro ně žádnou překážkou. Pohroma je pro ně silniční doprava. Viděli jsme desítky klokanů pást se poblíž silnice. Když jsme zastavili, po chvilce odhopsali dál. Asi stejné množství klokanů jsme viděli přejetých na kraji silnice. Nikdo je nesbírá, příroda (hlavně ptáci) se o ně postará. Ani jednou jsme si nevšimli, že by některý zapáchal. Sledovali jsme, jak se s přibývajícími kilometry mění i ráz krajiny. Kaktusy u cesty začaly být půlmetrové a za 200 kilometrů to byly pětimetrové stromy. Zaujaly nás uplácané hromady hlíny. Zastavily jsme vedle silnice (neexistují příkopy) a šli to prozkoumat. Nakupená hlína podobná betonu (barvou i tvrdostí) To je přeci termitiště. Na povrchu jsme neviděli ani jednoho. Termiti potřebují udržovat vlhkost hlavně kvůli plodu a protože v létě tu jsou obrovská vedra, mají dokonale utěsněná svá hnízda. Kousek dál jsme jich už viděli desítky. Termitiště je možné vidět kromě pastvin i na pozemku, kde se seká tráva, dokonce i na stromě. Na větvi je najednou boule někdy až metr v průměru. Můj známý se v Austrálii stará o údržbu domů. Dostal zakázku obložit dlaždičkami koupelnu, protože staré obklady popadaly. Většina domů se staví pouze na dřevěnou konstrukci. Po důsledné prohlídce zjistil, že termiti užrali prostřední trámy nosné konstrukce a dům se uprostřed začal lámat. Po vyzvednutí domu hevery chybějící části nahradil traverzami a potom již jenom obložil koupelnu. Pro obytné domy mohou být termiti velkou zkázou. Po cestě jsme přijeli k místu, kde přecházelo přes silnici několik stovek ovcí. Pasák jezdil kolem na čtyřkolce. Počkali jsme, až je přežene a po pár metrech naší jízdy jsme zastavili. Na cestě se vyhřívala ještěrka. Z dálky ještěrka, zblízka leguán. Dali jsme vedle něj časopis o velikosti A4 na porovnání při focení. Byl o půlku tohoto rozměru větší. Chvíli jsme čekali, aby mohl bezpečně přejít na druhou stranu silnice. Přijel se podívat také pasák na čtyřkolce. Patrně si myslel, že jsme mu přejeli nějakou ovci. Divil se, proč nejedeme a odjel. Ještěra jsme přemlouvali několik minut a potom jsme pomalou jízdou opatrně projeli nad ním. Ani se nehnul. Další dny nás čekalo město Brisbane, Jazz klub a výlety. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 6. část Město Brisbane, působiště našich příštích dnů, má 1.5 mil obyvatel. Je to třetí největší město Austrálie, hned po Sydney a Melbourne. Mimo jiné má velký přístav pro nákladní lodě. Z Brisbane je exportováno velké množství černého uhlí, které se těží poblíž. (v měřítku australských vzdáleností je naleziště několik set kilometrů od Brisbane.) Toto černé uhlí se zde těží povrchově. Do přístavu vozí uhlí vlakové soupravy složené i ze 300 vagónů, které táhne 7 lokomotiv. Skoro každý rok uvízne nějaká loď poblíž přístavu na mělčině, která se vytvoří nečekaně po bouřce. I letos tomu také tak bylo. Kapitán této lodi chvátal a nechal vyložit uhlí z lodi, aby se odlehčila a zvedla. To se opravdu tak stalo,jenže se hned převrátila. Tak celý region žil tím, jak se remorkéry při přílivu každý den pokoušejí přitáhnout loď ke břehu a každý den jim prasknou lana. Každou noc jsou zhotovena další, silnější aby opět při přílivu následující den praskla. Asi po týdnu se vyprošťovací akce podařila. Austrálie je nejbohatší země na nerostné suroviny. Ze zisku za vytěžené suroviny platí Velké Britanii 10%. Při pobytu v Brisbane jsme měli domluveny koncerty v Jazzovém klubu a pro české krajany. Vstup do Jazz klubu byl pro nás zvláštní. Na stěnách visely fotografie předních jazzových velikánů, kteří tam již hráli. Nás čekal 2.5 hod. koncert včetně půlhodinové přestávky. Jsme hrdí, že jsme vydrželi podmínky, které mají profesionálové. Podali jsme velmi dobrý umělecký výkon. V Dubbo jsme měli na koncertech plno, ale zde tomu tak úplně nebylo. Shodou okolností byly v ten den volby, které jsou v Austrálii povinné. Kdo se jich nezúčastní, musí zaplatit pokutu 50 australských dolarů. Je to dobře nebo špatně? Další zajímavost: důchodový věk pro všechny je 65 let, bez ohledu na odpracované roky. Důchod je sociální a tím pro všechny stejně vysoký. Eviduje se majetek každého a kdo má více než 1.8 miliónu dolarů, nemá nárok na žádný důchod. Do tohoto limitu se vejde i zařízený rodinný dům i s autem. Ale kdo má v domě více pokojů a mohl by třeba pronajímat nebo má našetřeno, na důchod již nemá nárok. Je to dobře nebo špatně? Kromě prohlídky města a návštěvy vodního zábavního parku ,, Dreams World jsme se těšili na poznávací výlety, které opravdu stály za to. ,,National Park Springbrook, přírodní rezervace, je asi 60 kilometrů jižně od Brisbane. Zde je možné si zvolit pěknou procházku v délce od 500 metrů od silnice k vyhlídce, až po 17 kilometrů dlouhé túry. Ústředním tématem jsou vždy vodopády,které padají do hlubokého kaňonu. Je jich zde velké množství. Niagara v Canadě či v USA vás ohromí svou silou. Ale zde je zážitek o něžnosti a rozmanitosti přírody. Potoky a potůčky padají volným pádem desítky metrů uprostřed neproniknutelné a panenské přírody. Je velmi časté, že se voda hned na začátku roztříští a pak již padá jen vodní tříšť se kterou si pohrávají poryvy větru. Když je člověk ve správném úhlu ke slunci, nezapomenutelné okamžiky ještě umocní duha. Velmi často lze sejít do míst kde dopadá vodopád. Vybrali jsme si cestu k vodopádu Rainbow, tam i zpět trvala 1.5 hodiny. Někteří odvážlivci chtěli použít vodopád jako sprchu. Dopadlo to tak, že z toho měli vydatnou masáž. Byli jsme překvapeni, jak drobné kapky padající z velké výšky mohou mít tak velkou sílu. V Brisbane jsme ještě měli v plánu: deštný prales, zoologickou zahradu a koncerty pro krajany. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 7. část Chtěli jsme navštívit rezervaci ,,Reillys, a proto jsme museli autem překonat převýšení 1100 metrů přímo od oceánu. Znamenalo to jet 24 kilometrů do kopce, kde nás čekalo několik set zatáček. Nebylo tam ani 50 metrů rovné silnice. Cesta byla úzká, místy jen pro jedno auto, strže na jedné straně a skála nebo stráně na druhé. Na kopci začaly lemovat silnici stromy ohromných rozměrů, místy do ní i zasahovaly. Najednou se začalo stmívat, (protože se nad námi rozprostřela zelená, špatně proniknutelná klenba divoké přírody) a začala padat mlha. To vše byly ukazatele deštného pralesa. V informačním středisku nám ochotně rozdali brožury a rady a šli jsme na začátek naučné stezky. Dřevěný chodníček byla jediná možnost, kudy se dalo jít. Všude kolem byl neproniknutelný prales. Chodníček se začal mírně zvedat (už nebyl na zemi, byl zavěšen na ocelových lanech), ale terén pod námi prudce klesal . Výsledek byl překvapující. Brzy jsme byli několik desítek metrů vysoko a procházeli jsme mezi korunami stromů. Již nebyla taková tma. Bylo zajímavé pozorovat gigantické stromy porostlé liánami, mechy a cizopasnými rostlinami. Některé stromy kvetly, zároveň ale také měly pupeny, odkvetlé květy, plody i semena najednou. V nejvyšším místě lanového chodníku byl další strom velikán, na který vedl ještě žebřík asi dalších 15 metrů vzhůru. Kromě tohoto žebříku by celý okruh mohl absolvovat i invalida na vozíku. Na konci této procházky jsme si mohli ještě prohlédnout pralesní botanickou zahradu. Protože jsme chtěli poznat co nejvíce a co nejblíže i australská zvířata, šli jsme do Zoo. V této Zoo je příjemné, že mezi některými zvířaty můžete chodit i hladit si je. Je to úžasné hladit klokana, koalu, pštrosa, krmit některá mláďata flaškou s dudlíkem nebo držet misku s krmením pro papoušky. Sedlo si na ní 10 papoušků, další na hlavu či ramena a přitom se všichni překřikovali. Další zajímavá zvířata jsme si prohlíželi pouze v bezpečí, jako např. vombata, krokodýla nebo kasuára přilbového. Pozvánka na náš koncert pro krajany v Československém Country klubu proběhla v Českém rádiu a v českých Krajanských listech. Proto přišlo velmi mnoho posluchačů. Měli jsme přizpůsobený program pro tento koncert: české a slovenské písně v jazzové úpravě, dále jsme hráli skladby Jaroslava Ježka, Václava Trojana a Ivana Mládka. Po koncertě, který se velmi líbil, si nás posluchači rozebrali a se všemi si povídali. Bylo to příjemné zakončení našeho pobytu v městě Brisbane. Ráno jsme měli před sebou cestu do Yeppoonu (nejkrásnějšího místa, jaké jsem kdy navštívil) s výletem ke korálům. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 8. část Je mnoho důvodů, proč mi malebné městečko ,,Yeppoon učarovalo. Nachází se na pobřeží Korálového moře (50 kilometrů severovýchodně od Rockhamptonu, kterým prochází obratník Kozoroha). Oproti nedalekému vnitrozemí ( třeba jen 30 km ) je zde tropická vegetace. Roste tu mnoho druhů palem, gumovníky,pokojové fíkusy, jak je známe z domova a jsou zde velké stromy roztodivných tvarů. Na pobřežní promenádě každý večer mají shromaždiště papoušci, kterých jsou stovky. Samozřejmě tam nejsou potichu, ale překřikují se. Protože je jich zde mnoho druhů, v centru tohoto dění každý podvečer mezi 17. a 19. hod. není slyšet vlastního slova. Domácí lidé si toho však nevšímají, protože tou dobou chodí na procházky pozorovat netopýry, zdejší chloubu. Tisíce netopýrů celý den visí na rákosí a nízkých křovinách u místní loděnice v malé zátoce a v 17 hodin se jako na povel během 5 minut zvednou a začnou poletovat. Rozpětí křídel mají cca 50 cm. Yeppoon je turistický ráj. Kromě hotýlků a motelů v různých cenových relacích je zde velký výběr stravovacích možností ( fast foody, pizzerie i restaurace s jídly mnoha národů). Nejskromnější a velmi oblíbená možnost, jak se dobře najíst, je udělat si ;barbecue;na veřejném piknikovém místě u pláže. Lidé si zde mohou natočit horkou vodu na kávu a opékat na místním elektrickém grilu vše, co si přinesou. Všechny tyto možnosti jsou zdarma. Nedaleko na promenádě u moře je postaven malý amfiteátr na pořádání koncertů a divadelních představení. Pláž je při odlivu několik stovek metrů široká a na obzoru se rýsují ostrůvky, u kterých jsou korálové útesy. Každý obyvatel je hrdý na to, že zrovna toto místo je jeho domovem. Je zde nulová kriminalita. Někteří lidé vůbec nemají zamykatelný byt. Domy stojí ve svazích které jsou tak prudké, že mokrá silnice je nebezpečná. Naštěstí zde nikdy nesněží. (Nikde v celé Austrálii se nepoužívá posypový materiál na silnice. Když už v horách napadne sníh, tak policie silnici uzavře do té doby, dokud sníh neroztaje. Někdy je uzavírka i několik dní.) Nedaleko je kopec Želví vyhlídka. Nahoře však žádné rozhlížející se želvy nenajdete, naopak z tohoto kopce se krásně pozorují mořské želvy ve vodě pod ním. Geograficky je toto místo nejjižnější bod, odkud je ještě ekonomické pořádat výlety ke korálovému útesu. Na doporučení jsme si pronajali na celý den katamarán i s posádkou (kapitánem a jeho ženou) a jeli jsme se potápět ke korálům. Po nezbytném poučení jak se chovat, aby se vyloučila všechna rizika, jsme obdrželi potápěčské ABC (ploutve, brýle a šnorchl) a vydali se do hlubin (maximálně 3-5metrů) za dobrodružstvím. Všichni jsme již viděli v akváriu korálové rybky (rybičky nejrůznějších barev, jejich kombinací a vzorů, různých tvarů ). Také jsme již znali hejna větších ryb různě se lesknoucích, nebo různé měkkýše a korýše. Vše dohromady je ale nepopsatelný zážitek, zvlášť když se toto hemžení odehrává mezi korály. Když člověk nad nimi proplouvá, žádný pohled nebo scenérie se neopakuje, protože jich existují stovky druhů. Pořád se objevuje něco nového a zajímavého. Mezi korály byla i místa, kde byl na dně písek. Při potápění se mi zdálo, že mě něco pozoruje. Připlaval jsem blíž a najednou se písek zvedl a objevil se asi půlmetrový rejnok, který s poklidným vlnění těla odplul. Jak proplouval kolem mě, opadával z něj třpytící se písek a rejnok dostával svou barvu. Potom jsem ještě několikrát pozoroval na dně trochu jiný odstín písku ve tvaru trojúhelníku (jak byly zamaskováni další rejnoci), jen jim koukaly oči. Někteří jedinci se nenechali vyrušit a dodnes si jistě myslí, že jsem je neviděl. Po mé první cestě do Austrálie jsem si řekl, že jí musím ještě někdy navštívit. Dnes si po mé druhé návštěvě říkám ,, určitě jí musím ještě někdy navštívit. Byli jsme všichni nabiti ohromnými zážitky a již jsme se těšili do krokodýlí farmy a na výlet za velrybami. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 9. část Příjezd na krokodýlí farmu lemovaly cedule s upozorněním, kam se blížíme, varování o nebezpečí při vystupování z auta po cestě. Farma se skládala z jezírek a bažin, které byly od sebe navzájem odděleny dvojitými ploty. Po zaplacení vstupného jsme shlédli naučný film o krokodýlech a šli jsme se podívat na jejich krmení. Zatímco spolumajitelka farmy povídala o krokodýlech a lákala je voláním a boucháním do ohrazení, její pomocnice stála za námi a dávala na nás pozor, abychom se nepřiblížili příliš blízko k plotu. Naše holé ruce jsou prý pro krokodýly stejně lákavé jako kuřecí maso, na které čekali. Některým krokodýlům byly vidět jen oči a vršek hřbetu při neslyšném připlouvání. V jiném jezírku se zdánlivě nic nedělo, krokodýl připlaval po dně a když byl pod potravou, vymrštil se z vody. Musel vydat ohromnou energii na to, aby se mohl tento kolos, vážící přes 1 000kg a dlouhý 5 metrů, zvednout nad hladinu a cvaknout čelistmi 1,5 m vysoko Před krokodýly jsem měl vždy respekt právě proto, že nevydávají žádné varovné nebo bojovné zvuky. Jako jsou v Čechách farmy drůbeží nebo prasečí, ze stejného důvodu jsou zde krokodýlí. Dozvěděli jsme se: za jak dlouho naroste jedinec do optimální jateční váhy, výtěžnost masa, rozlohu kůže a její cenu. Také, že není ekonomické pěstovat sladkovodní krokodýly. Byly nám nabídnuty suvenýry z kůže a steaky k obědu. Několik rad, které mohou zachránit život každému čtenáři. Když v přírodě najdete krokodýlí hnízdo s vejci nebo mláďaty, buďte si jisti, že jejich rodiče jsou blízko. Na nic nečekejte a dejte se na útěk. To nejdůležitější je, že musíte kličkovat. Protože krokodýl má nohy široko od sebe, v zatáčkách je neohrabaný a vy máte větší šanci utéci. Prvních pár metrů dokáže vyvinout s velkým zrychlením až 45 km /h, pak běží 16 km/h, ale brzy se unaví. Ve vodě s ním nezávoďte, protože umí plavat 25 km/h. Vylézt na strom? To také není řešení, protože krokodýl vydrží bez jídla několikrát déle než člověk bez vody a on to ví a klidně si počká, až mu za pár dní spadnete vysílením dolů. Pobyt našeho Junior Dixielandu v Austrálii se krásně strefil do termínu hlavní sezóny pozorování tahu velryb. Plejtvák obrovský ( velryba kterou jsme jeli pozorovat) dorůstá délky až 30 metrů a váží přes 150 tun. Každoročně migruje od jižního pólu za potravou kolem Austrálie a zdržuje se hlavně pod obratníkem Kozoroha. Rekordně bylo prý možné pozorovat až 150 jedinců najedou. My jsme takové ambice neměli. Nám by stačilo, abychom viděli alespoň jednu velrybu na chvilku a z dálky. Palubní vstupenky nebyly zrovna laciné, tak by bylo hloupé nic nevidět. Po necelé hodině plavby rychlým člunem jsme zastavili a nic se nedělo. Hned se z našich řad ozval dotaz ,, nedošlo nám palivo ? Za chvíli jsme všichni zmlkli a jen jsme se otáčeli kolem dokola (napětí se dalo krájet) a z reproduktoru se potichu ozvalo ,,vlevo ’’. Za další strašně dlouhé tři vteřiny jsme uviděli vršek obrovského živého mořského kolosu, jak se vynořil snad 5 metrů od lodě. Všichni jsme se nahrnuli na levobok, aby nám nic neušlo. Loď na toto jednostranné přetížení byla stavěná, ale někteří suchozemci (nebudu prozrazovat, že i já) měli obavy z převrácení. Kapitánka lodi všechny ujistila, že dobře uvidíme všichni i když zůstaneme na svých místech. Podobná situace se již neopakovala. Loď zapnula motory a chvíli jsme pluli souběžně s velrybou. Za krátký čas se potopila s krásným mávnutím zadní ploutve ve vzduchu, možná proto, aby se kousek opodál vynořily hned dvě jiné. Když se za nějaký čas potopily, popojeli jsme o kousek dál. V jednom místě před námi se z ničeho nic přestaly dělat vlnky (zatím co všude byly), to bylo způsobeno rychlým vynořováním dalšího největšího tvora naší planety z velké hloubky. Ozvalo se velké funění jako od lokomotivy, které bylo způsobeno výdechem tohoto savce. Gejzír vodních kapek (které vypadaly jako pára) tryskal po dobu cca 4 sekund do výše 5-7 metrů. Podobné divadlo jsme zažili ještě několikrát. Celé dopoledne zážitků uteklo jako nic. Věděli jsme, že nás další dva dny čeká cesta zpět do Sydney se zastávkou u pelikánů. B.S. Měsíc Dixielandu u obratníku Kozoroha 10., závěrečná část Konec našeho pobytu se nezadržitelně blížil. Možná, že to bylo dobře, třeba bychom již nevydrželi nápor dalších a dalších úžasných zážitků. Ještě jsme měli v plánu zpříjemnit si cestu zpět do Sydney zajížďkou na ,,Byron Bay& a ,,The Entrance. Byron Bay je první pevninské místo Austrálie, kterého se dotknou sluneční paprsky při východu slunce. Každému z nás se vryl do paměti typický obrázek tohoto místa skály rozdrásané od věčného vlnobití a na vršku bílý maják U městečka ,, The Entrance je 7 sladkovodních jezer, která jsou propojena a jedno ze dvou vyústění této soustavy do moře je právě zde. Vytékající voda z jezer je mělká, plná ryb a je ještě teplejší než moře. Toto jsou důvody, proč se zde zdržují pelikáni. Jsou poměrné krotcí, protože je místní lidé ještě hýčkají tím, že je každý den ve tři hodiny přikrmují. Někteří ptačí jedinci se nemohou dočkat a shlukují se zde prakticky celý den, ale hlavní slet je těsně před třetí hodinou. Pelikán australský patří ke středně velkým druhům v čeledi pelikánovitých, přesto jeho rozpětí křídel dosahuje až 2.5 m. Při pohledu na jejich elegantní let se nám tajil dech. Celý zájezd se velmi povedl a jistě se stal pro všechny zúčastněné obrovským životním zážitkem. Junior Dixieland je příjemná parta dobrých lidí a muzikantů a já jsem velmi rád, že jsem tento zájezd s nimi mohl absolvovat. Co by byl kapitán bez námořníků? Proto mi dovolte, abych mohl touto cestou poděkovat těm, kteří se o tuto nevšední akci zasloužili nejvíce: mé ženě Evě, která s námi jela jako pedagogický doprovod a pomohla mi nést obrovské břímě odpovědnosti, muzikantům: Vojtěch Pták ; trombon, Tomáš Hégr ; trubka, Ondřej Ryšánek ; trubka, Štěpánka Kolářová ; trubka, Jakub Douda ; klarinet a tenor. sax, Tomáš Srb ; banjo, David Ryšánek ; bicí a zpěv, Anastázie Vithová - zpěv a violinofon. S vděkem vzpomínám na bývalého ředitele ZUŠ Josefa Hurtíka, který byl u zrodu našich velkých zájezdů, ale hlavní poděkování patří dnešnímu vedení naší školy v čele s panem ředitelem Petrem Čechem. Bez finanční podpory našeho okolí bychom uspořádání takového zájezdu měli velmi komplikované. Přispěli nám: ZUŠ Mariánské Lázně, Město Mariánské Lázně, Krajský úřad Karlovy Vary, Dr. Popov, Renata Srbová, Casino Bellevue, Truhlářství Heřta, Město Planá, Bartošovi ; Edip. Velký dík patří také rodičům žáků. Jsou pro mě oporou a zajišťují svým dětem tolik potřebné zázemí. Bez výše uvedených by jsme nemohli reprezentovat naše město, kraj a Českou republiku v Austrálii. Bedřich Smrčka - kapelník

Více informací na: www.zus-ml.cz