Mariánské Lázně - Zlatá města - to nejlepší z českých měst

Libor Martinek: Fryderyk Chopin v české literatuře 2. část

Oproti předchozím sbírkám se v Již nikdy nedovolím požáru proměňuje i autorčina poetika v tematice i symbolice, mění se i rytmus veršů, slovní expresivita. Jak tvrdí Harák: "Snaha o dopovězení, dešifrování (alespoň básnickým obrazem) [je] nahrazena nyní záměrnou torzovitostí: torzo jako symbol." Souhlasíme s dalším Harákovým postřehem, že Erbová přechází od šiktancovské poetiky k poetice halasovské - k torzu, které je nadějí. "Z něj vyrůstá poezie přesného výrazu; plná zámlk - a v ní je velmi mnoho nedořečeného, více otázek než odpovědí." Ústecký literární kritik, sledující poezii Erbové soustavně (tj. od 90. let minulého století, neboť Harák je ročník 1964), hází přitom rukavici do ringu kognitivní lingvistice. "Díky Karle Erbové, díky jímavosti jejích veršů se stáváme také my alespoň na chvíli vyhnanci z bezpečí ne-citelnosti: abychom jako každý skutečný umělec a každý člověk skutečně milující jen okamžik kráčeli bosou nohou po ostří nože. Abychom pochopili, že jsou i chvíle, kdy se cit stává přítěží a kdy už se nevyznáme ani v sobě, natož abychom pochopili druhého: A obrostlí jsme kaktusy a trny. Kdy je jazyk, jímž sdělujeme své pravdy, jímž se sdělujeme, spíše překážkou naší vzájemnosti. Kdy nás o existenci srdce nebo duše přesvědčuje nikoli idyla, ale bolest." Ve vývoji české poválečné poezie, tedy z pohledu literární historie, můžeme tvorbu Karly Erbové připojit k druhé vlně tzv. poezie "květňáků" (tvorba autorů kolem časopisu Květen, jenž vycházel v letech 1956-1959), tedy k autorkám typu Vlasty Dvořáčkové a Jany Štroblové, s níž Erbovou spojuje stále systematičtější příklon ke stylu nenápadné a nevtíravé filosofické rozpravy. Působivost novější básnířčiny tvorby, do níž patří i pojednaná sbírka, spočívá v údernosti a kategoričnosti přirovnání a obdivuhodné tvůrčí invenci. Dejme ještě jednou slovo Vladimíru Novotnému: "Básnířka promlouvá vytříbeným jazykem, téměř prostým epitet, ozdůbek a výplní, po proradné hraně mezi uměním a sentimentem se pohybuje s taktem, který vtiskuje jejím obrazům původní svěžest a zároveň zcela výjimečnou přesnost." Zbývá pojednat o prózách českých autorů inspirovaných Fryderykem Chopinem, respektive o pracích jednoho jediného autora, o němž dosud víme - Vladislava Mareše (1925-2004). Jak už napovídá titul Marešovy novelky Růže pro Fryderyka (1993), autor se zabývá pobytem Chopina v Mariánských Lázních a jeho nenaplněnou láskou k Marii Wodzińské. Novela je symbolicky zarámována onou růží, kterou Maria dala Fryderykovi v lázních a on si ji pak uschoval. Rámcová spona (motiv růže) se neobjevuje hned na začátku novely. Ta je zahájena nejprve prologem, který tvoří Karenova báseň Chopin v Mariánských Lázních (Marie Wodzińská). Začátek prozaického textu se odvíjí od Chopinova pobytu na Majorce, teprve v druhé kapitole se rozvíjí obraz skladatelovy cesty z Paříže do Marienbadu přes Nancy ("rád na toto město vzpomíná, což nepochází odsud rodina jeho otce?"). Vladislav Mareš ve svém prozaickém textu uvádí i některé smyšlenky o Chopinově životě. Na tyto skutečnosti před námi již upozornil Jaroslav Simonides: "George Sandová proslavila svým perem (a svou indiskrétností) společný pobyt s Fryderykem Chopinem v klášteře Valdemosa na ostrově Mallorka." Pobyt, který skončil zcela neromanticky zhoršením umělcova zdravotního stavu, byť zde navzdory svým potížím zkomponoval Preludia op. 28. "Díky francouzské romanciérce se do Chopinova životopisu vloudilo mnoho legend, mimo jiné i ta o vzniku takzvaného Dešťového preludia. Této legendy použil i autor Růže pro Fryderyka (...)." Časová inverze na ose Mallorka (hic et nunc) - Mariánské Lázně (ex ante) je vyvolána vzpomínkou na šťastný pobyt v lázních. V první části novely jsou také nejhojněji využity hudební motivy napomáhající k vystižení duševního stavu skladatele ve Valdemose a k popisu skladatelova hudebního světa: "Proč se ještě nevrací George s dětmi z nákupu v Palmě? Je zde nerad sám, zvlášť když přichází večer. (...) Náhle se rozhodne, usedne ke klavíru a lehce, vzdušně preluduje. Zachycuje ve své zjitřelé mysli monotónní dešťové kapky resonující s neochvějnou pravidelností na taškách střechy starého kláštera. Byly balzámem odkapávajícím s nebe na jeho bolavou duši. Byly čarodějkou odvádějící do úplně jiného světa. Větrné poryvy a zaskřípání žaluzií okenic přerušily Chopinovo preludium. Až po chvilce znovu lehce nasazuje a ze hry se vynořuje balada g moll. Hudba smutku, ale i touhy a vášnivé lásky. Tu jsem hrával Maryně, blesklo mu hlavou, snad už v Drážďanech, ale určitě v Mariánských Lázních. Tehdy před dvěma léty v Čechách jsem byl znovu tak šťastný!" Pak se objevuje v novele poprvé motiv dopisů od Marie a symbolika uschlé růže: "Chvíli mlčky postál, pak se obrátil k zásuvce stolu a chvatně vyhledal svazek dopisů spolu s uschlou růží pečlivě zabalenou v hedvábném papíře. Proč to tenkrát nedopadlo jinak, přemýšlel Fryderyk. Tolik lásky bylo mezi mnou a Maryňou a dnes zbyl jenom smutek. Moja bieda! Opatrně položil své relikvie na piano a hrál. Hrál a v tu chvíli byl rád, že je sám. Znovu se ozývala balada g moll, tentokrát plná vzpomínek..." Ve finále díla Fryderyk vzdychá nad posledním dopisem, který mu Marie zaslala do Paříže: "Kam se poděla naše velká láska? Marie, už jenom Marie! Byla vůbec mezi námi nějaká. Vtom se Fryderykovi zdálo, že zaslechl hlasy vracející se George a obou dětí. Rychle složil dopisy do obálky, převázal stužkou a na chvíli zaváhal. Pak chvatně nadepsal Moja bieda! Ano, můj smutek, můj veliký životní smutek! A přiložil k obálce suchou opadající růži. Růži pro Fryderyka!" Autor novely si některá fakta přizpůsobil pro svou potřebu, ať už z důvodu neznalosti novější literatury, nebo pro potřebu dramaturgie díla. Jaroslav Simonides ve svém doslovu k Růži pro Fryderyka upozorňuje, že "rodina Wodzińských byla od začátku - ne tedy až po slavné "černé hodince" v Drážďanech, proti sňatku Marie a Fryderyka. Jakou roli v tom odehrál Mariin otec, Wincenty Wodzińsky, také již se asi nikdy nedovíme, ačkoli podle jiného cyklu legend byl to právě on, kdo se celou autoritou hlavy rodiny proti sňatku postavil." Jak jsme již uvedli na jiném místě příspěvku, není prokázáno, že to byl Mariin otec, kdo stál zásadně proti sňatku obou mladých lidí, proti tomuto záměru se stavěl rozhodně jeho bratr Maciej, který na něj mohl mít vliv, a přispěly k tomu i další nepříznivé okolnosti. Vladislav Mareš nechal hraběte Wodzińského vstoupit i do svého díla jako hlavu rodiny už v Mariánských Lázních, kde však onoho památného roku 1836 nebyl, "aby do lázeňské pohody vnesl bolestný tón příštího rozchodu obou mladých zamilovaných". Jak si také povšiml poučený autor doslovu, další básnickou licencí autora Růže pro Fryderyka je pobyt Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Mariánských Lázních během Chopinova pobytu: "Felixova sestra Rebecca skutečně v lázních byla, ovšem již provdaná za profesora Dirichleta." Spolu s polonistou Simonidesem na novelce oceňujeme i Marešovy znalosti Mariánských Lázní i jejich okolí v první polovině minulého století. Dá se říci, že je Vladislav Mareš umí v naraci díla nenásilně předvést. Údajně vznikly i další části Marešovy "dobové fresky", věnované Chopinovým pobytům v Praze, v Karlových Varech, na Děčíně a v Teplicích. "Příběhy jsou již napsány, čekají na svého objevitele" - těmito slovy zakončuje svou rozpravu Jaroslav Simonides. A skutečně posmrtně vyšel Marešův biografický román Brilantní valčík, Návštěvy Fryderyka Chopina v Čechách (2000). Není vyloučeno, že některé další texty zůstaly v pozůstalosti prozaika, jenž jevil živý zájem i o další osobnosti světa hudby. V Marešově románu (nebo snad "tetrameronu" - souboru tří novel?) byla jako první část přetištěna Růže pro Fryderyka (1836), následuje Pražský mazurek (1829) a konečně Valse brillante (1835). Již z datace v titulech jednotlivých novel (nemluvě o jejich obsahu) je patrné, že kniha měla být jinak sestavena. Podle našeho názoru by knihu měly otevírat první návštěvy Chopina v Čechách, tedy část Pražský mazurek, poté měl následovat Valse brillante, teprve na závěr Růže pro Fryderyka, která svým časovým rámcem dokonce přesahuje až do doby skladatelova pobytu na Mallorce, k němuž došlo dva roky po té, kdy se Fryderyk v Mariánských Lázních setkal s Wodzińskými. Nejde jen o chronologické a prostorové zařazení zobrazených událostí, ale i o syžet, který mohl z hlediska kauzálních souvislostí gradovat až do onoho proslulého klavíristova zoufalého zvolání ze zklamané lásky - "Moje hoře!", jímž nadepsal svazek dopisů s Marií Wodzińskou. Na rozdíl od Růže pro Fryderyka nebyla Marešova licentia poetica v dalších dvou novelách tak výrazná. V Pražském mazurku vzbuzuje jistou pochybnost přítomnost Ignaze Shuppanzigha a Carla Czernyho při Chopinově rozloučení s přáteli a známými ve Vídni před jeho odjezdem do Prahy. Přestože Chopin tohoto slavného vídeňského klavíristu, pedagoga a skladatele nepochybně osobně znal, blíže skutečnosti je, že se Chopin sám zašel s Haslingerem, Schuppanzighem a Czernym požehnat. Mareš kupodivu opomíjí skutečnost, že ve Vídni se Chopin setkal i s hrabětem Mořicem Lichnovským, jenž byl Beethovenovým důvěrným přítelem. Jeho bratr, kníže Karel Alois Lichnovský, patřil k nejvýraznějším skladatelovým mecenášům a dvakrát jej hostil na svém zámku v Hradci nad Moravicí; Beethovenův vztah k českým zemím byl zjevný, ale setkání Chopina s Lichnovským nemuselo být předmětem spisovatelovy pozornosti a zobrazení této situace se proto nestalo součástí autorova uměleckého záměru. Kromě toho Mareš chybně uvádí datum Chopinova příjezdu do Prahy: "Bylo po poledni 22. srpna, když spěšný vůz z Vídně dorazil za velkého kodrcání a otřásání do Prahy." Ve skutečnosti přijel o den dříve - 21. srpna, o svém příjezdu informoval rodinu dopisem datovaným 22. srpna. Mareš mohl být zmýlen již Holzknechtem, jenž ve své práci Chopin v obrozenecké Praze 1829 uvádí, že Chopin poslal rodině dopis datovaný 23. srpna 1829 a o něco dále, že skladatel přijel spěšným poštovním vozem z Vídně do Prahy 22. srpna 1829. Chopin cestoval z Vídně do Prahy podle vlastních slov dvě noci a jeden den. Vladislav Mareš v Chopinově vnitřním trpkém monologu, který v něm vyvolalo blahosklonné Klengelovo jednání s ním jako s malým žáčkem během návštěvy u Pixise, také sugeruje, že klavíristovi varšavští učitelé "Živný, Elsner, Würfel mají kořeny právě zde, v Čechách". To platí jistě o Vojtěchu Živném i Václavu Vilému Würfelovi, ale neplatí to již o Józefu Elsnerovi. Za zmínku by snad stála i skutečnost, že Chopin ve svých osmi letech na svém prvním veřejném koncertu 14. 2. 1818 přednesl Koncert e moll českého skladatele Vojtěcha Jírovce. K pozoruhodným dramaturgickým postupům v ději románu patří i Chopinovo údajné setkání s matkou tříletého Miroslava Tyrše a zejména s chlapcem samým, jenž se narodil na zámku v Děčíně jako syn zámeckého lékaře nebo příběh v příběhu - pianistovo vymyšlené setkání s Mozartovým synem Franzem Xaverem Wolfgangem Mozartem, s nímž se v hotelu U Zlaté růže o několik týdnů minul. (Známe příjezd Mozartova syna, nevíme již, kdy přesně z lázní odjel.) Vladislav Mareš projevuje dobrou obeznámenost s českými chopiniany i se skladatelovou korespondencí, kterou v části Valse Brillante doplňuje i o materiály z thunovského archivu v Děčíně (mj. citáty z deníku komtesy Anny). Kromě znalosti s archiválií a literatury, především hudebně historické, prozrazuje i schopnost charakterizace postav, plastického vykreslení dobových reálií a umného stavění historických kulis příběhu - jakoby celou řadu míst nejprve osobně navštívil (to jistě nelze vyloučit) a pak výborně popsal, což přispívá k Marešově cti i jako autora literatury faktu. Ponechme na závěr našeho příspěvku bez komentáře snad podložený názor překladatele, polonisty Jaroslava Simonidese na literární ohlasy osobnosti a tvorby polského skladatele: "Kromě Polska, umělcovy vlasti, v žádné jiné evropské zemi, kde Chopin pobýval, nevzniklo tolik uměleckých děl inspirovaných osudy geniálního skladatele. A je to zárukou, že toto téma, nejen velké, ale i vděčné, bude se v naší vlasti dále rozvíjet a vzkvétat." Dodejme, že mnohé z českých chopinian vyšly jen bibliofilsky a zasloužily by si reprezentativnější vydání ve větším nákladu a s paralelním polským překladem, jehož se zatím dočkala pouze sbírka básnických epištol Karly Erbové (za překlad by stály Bednářovy, Karenovy a Pávkovy chopinovsky laděné sbírky veršů), vydaná ovšem na české půdě, zatímco v Polsku, pokud je nám známo, zůstala prakticky neznámá, jelikož tam nebyla distribuována a tím pádem zůstala v polských literárních časopisech nerecenzována, zájemci o poezii nečtena. (Z technických důvodů nebylo možné uvést poměrně obsáhlý poznámkový aparát včetně početných odkazů na prameny a literaturu. Celá studie vyšla tiskem ve sborníku příspěvků z literárněvědné konference "Evropská dimenze české a polské literatury - Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej", konané v Opavě ve dnech 10. - 11. 11. 2010 (sborník vyšel v Opavě v r. 2011), a poté také v polském časopise Porównania, 2011, č. 9, s. 154-170, který vychází na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani.) P.S. Zvláštní poděkování náleží paní Růženě Knedlíkové za zprostředkování materiálů z archivu Domu Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních. Copyright, 2012, by Libor Martinek